Tento blog je prostě o mě a mých zájmech.

Část 4

11. prosince 2011 v 10:39 | Iris |  Můj milý deníčku
Včera jsem po šesté dočetla sedmý díl HP a nejvíc jsem se asi těšila na část, kdy se centrum dění přesune k Malfoyům. Už je taková tradice, že se z celých sedmi dílů těším právě na tyhle dvě kapitoly. Začíná to slibně, potom se mi třepe ruka, něco mě štípe v očích a pak... Však to znáte. Vždycky se musím někam odklidit a brečet nad Dobbyho smrtí asi půl hodiny. Šíleně mi opuchnou oči, a já se nikde snažím neobjevovat. Vždycky mi dojde, že je to vlastně tak strašně smutný a tak strašně krásný.
No, vidím, že mi vznikla hrozná slátanina, ale je to pravda. Já jsem ten typ, kterej brečí kvůli "každé blbosti" a mám to po taťkovi. Když se na jaře narodila sestřenice Verunka, na kterou teta se strejdou čekali sedm let, celá rodina se sjela a brečelo se. Jednomu bráchovi to nedalo, a i když se přemáhal sebevic, nakonec se rozbrečel. Sestra bulela už když jsme jeli k tetě domů, mamka s babičkou a druhou tetou svorně posmrkávaly a ukazovaly si starý fotky a jedině já, můj brácha Marek a taťka jsem stáli opodál a nic. Teta se na mě naštvala a od té doby mi dává jasně najevo, že když mně je Verunka ukradená, tak já jsem ukradená zae jí. Bylo mi to líto, ale nějak to na mě prostě nedošlo.
Podobně to bylo i když jsme šli pohřbívat morče. Máma, sestra a brácha Lukáš troubí do kapesníků jak pominutí, a já, taťka a brácha Marek prostě nic. Jednu dobu mě začalo štípat v očích a zadoufala jsem, ale marně. Neukápla ani slzička.
Tak už snad chápete proč se na to tak těším? Nám, "necitlivkám" (tak mě nazvala spolužačka Martina, když zemřela naše zeměpisářka a já jsem nebrečela) se to nestává často a vlastně si to i užijeme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama